September 2017

taking a deep breath.

30. september 2017 at 19:51 | evil spirit |  diary
oh my god it's been so long.

this post will be nothig but me crying and writing my heart out. i dont expect anyone to care, im just doing this to feel less shitty about my own self.

naposledy jsem tu byla v květnu i think, and i had great time since then. well, vynechám září. that was bad.
ani nevim, kde jsem tu svoji life story přerušila, ale asi začnu na kamarádově oslavě osmnáctek. what an eventfull night. moc jsem tam toho vypila, moc se toho stalo, poznala jsem nový lidi, nalívala jsem pití spolužákovi, co měl v tý době zloměný obě ruce. dont ask hes and idiot.
one dude drank too much that he completelly lost it. there was ambulance and police and many underage people. so we ended up hiding in the forest nearby, scared to death. but it was also so much fun.

nevím, co se dělo po tom. ale o tom incidentu se dozvěděla naše třídní a kupodivu to vzala fakt dobře. dokonce se tomu i smála a dělala joky. i had no idea what was going on with her.

pak začaly prázdiny.
prvních čtrnáct dní jsem byla u táty a většinu času jsem strávila v praze pobíháním u doktorů kvůli kfcéčku, kam jsem šla na brigádu. začala jsem někdy v půlce července a na začátku jsem to fakt nenáviděla. všehno na tom bylo špatně-lidi, čas, stres, hužvy /thanks eomma/, nechtěla jsem tam chodit. nakonec se to zlepšilo, ale už nikdy bych si tím začátkem nechtěla projít znova. jednou jsem i volala manažerce, že jsem nemocná a nemůžu přijít, i když jsem nebyla. i was just sick of going there. i really am a good liar after all

pak přišel golden time v brně. i když odjezd byl kinda complicated- nejdřív mě mamka nechtěla pustit a pak jsem si zvrkla nohu na schodech a nemohla jsem chodit. but i fought for it and made it. *strong arm emoji*
story time: s tím zvrknutým kotníkem jsem nikde nebyla, i když to vypadalo ugly af. v brně jsem to rozchodila a pak to bylo v pohodě. začalo mě to bolet až na konci prázdnin na slovensku a až dneska jsem se s tím dostala k doktorovi. napsal mi rehabilitace a nejspíš mám utrženej nějakej úpon. good job, evil! /ale mám uvolnění na tělák... i mean... yaaaas. alespoň něco tho./
v brně to bylo strašně super. viděla jsem celou svojí squad, we had soju and chicken and lots of kpop and dank... heaven.
but i dont know how we're able to understand each other this much. we met over the internet and we have only seen each other two times... like how does that evn happen. it was truly meant to be.

zbytek prázdnin jsem pak trávila v práci, kde se to o dost zlepšilo nebo s bossem na writing sessions. i když byly celý prázdniny hrozně hektický, tak jsem nakonec ráda, že věci dopadly tak jak dopadly.
před začátkem školního roku jsem byla na další oslavě osmnáctek and things were wild again. we had vodnice and i made lots of gay jokes /like s LOT/ but on the other hand i kissed a lot of boys... /a LOT/ so i left myself kinda confused. vracela jsem se domů v šest ráno a procházela se úplně mrtvým městem. pořád jsem měla zbytkáč so thigs looked even better.
a po vodnici mi bylo hrozně špatně.

no a pak v září se všechno tak nějak pokazilo. přímo posralo.
nevím, čím to je, ale od začátku tohohle divnýho měsíce, je všechno špatně. ve škole toho po nás chtějí strašně moc. už druhej týden jsme psali několik testů, dostali jsme novou fyzikářku, která o fyzice actually ví VŠECHNO, takře z toho mám stres, protože věci jen tak neokecám. also vyvolává k tabuli and i cant handle. v práci nám začalo nový promo and im losing my mind cuz its complicted sHIT. my friends are having all kinds of drama plus my dad is being the worst father in the history of all bad fathers. jsem mentally unstable. i cant even count all the times ive broken down this month. even infront of my mother- thats how bad things went.

nevyšel nám další squad meeting. holky tu měly být právě teď, co tohle píšu, takže skoro brečím. i really am piece of shit tho.
ale na druhu stranu, alespoň jedna věc na tomhle měsíci byla pozitvní. boss měla osmnáctky a nechtěla dělat žádnou velkou pařbu, takže jsme jí s T. vzaly do prahy na jídlo a do kina na dunkirk a pak jsme koupily soju a ciga a seděly jsme na náplavce a probíraly naše life dramas. what a night.


but im still stressed af and pretty sad.

the funniest thing about this situation is, that i actually dont know whats wrong i just feel like crying 90% of the time. somethings so bad it makes me really scared. im losing my motivation, i have to push myself really hard to even eat. nothing goes smoothly, i feel like im sometimes fighting for every breath. but what can i do? if i dont know what the problem is how i can solve it? i think the best way outta this is just brace myself and hold on a bit more.
because the golden days are coming.