to, co člověk nevysvětlí. to, co se musí zažít.

7. december 2014 at 21:16 | J&mie Jackson
myslim, že dneškem definitivně končí moje představy o všem normálnim, lidském a hlavně živém.
(na začátek chci napsat, že moje mamča není ani paranoidní ani blázen. prostě mi věřte. se mnou je ale horší)

ráno jsem si povídala s mamkou a bohové ví jak, jsme se dostali k její práci. mamka pracuje jako zdravotní sestra na psychině v bohnicích a stará se o seniory s nějakou mentální poruchou, který doma nikdo nechce a tak je kliďánkou šoupnou sem. pracuje na směny a často mívá noční a o nočních tam většinou zůstává na jedno patro jedna sestra, takže na celym baráku jsou pak sestry dvě. (dvě patra, na každym jeden člověk. jednoduchá matika.) celkem děsivý.
jelikož jsou to starý lidi, něco jako smrt je tam skoro na denním pořádku. tuhle část ještě chápu, ale to, co se děje těsně před tím, než někdo natáhne bačkory, je dost nepochopitelný a hlavně děsivý. a hlavně to boří všechny hranice, jakýkoliv normality.
mamka mi řekla, že vždycky pár minut před tím, než někdo umřel, měla pocit, jako by někdo kolem prošel. pitomost, když tam byla vždycky sama. tím děsivější to ale je.
když se jí to stalo poprvý, byla z toho dost v šoku. měla pocit, že tam někdo šel, tak se šla kouknout na pokoje a tam mrtvola.
ale postupem času, si na to prostě zvykla. teď, když se to stane, už ví, že mají o jednoho pacienta míň.
(heej, tady ti odchází další duše, tak nazdar.)


pak mi mamka řekla ještě o jedný věci. na sesterně mají polici se spoustou šuplíků a v tom nejspodnějším jsou pytle na mrtvoly a ty štítky, co se jim vážou na nohy. sestry, co mají noční v těch šuplíkách uklízí, aby to bylo připravený na další den. vždycky, když ten šuplík v noci otevřela, do rána někdo umřel. vždycky.
pokud je ta věc, s "procházející duší" třeba jenom předtucha, tohle je prostě existující daná věc, která se opakuje, pokaždý, co se ten šuplík v noci otevře. (teď ho otvírá jenom ve dne. pro jistotu.)
ani jedna z nás tomu moc dobře nerozumí, ona to bere jako vcelku normální věc (žije s tim asi tak deset let) ale mě to děsí.

nikdy jsem na nic takovýhleho nevěřila, ale teď je to jakobych stála tváří v tvář svým nejhorším představám a hrůzám, který se staly realitou a nemůžu s tim nic dělat. duchové přece neexistují. nebo ano?
zamyslete sa nad tím a představte si, že se to stalo vám. že je to vážně pravda, kterou jste zažili. skoro to ani nejde. ale je to tak.

(stalo se někdy někomu taky něco podobnýho, nebo mám ultra unikátní matku?)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 $αтαη's υηι¢σяη $αтαη's υηι¢σяη | 7. december 2014 at 21:50 | React

Já mám pocit, že mě neustále něco sleduje. Vedu si i desky a do nich si kreslím a zapisuji co vidím a postupně se to zhoršuje. V noci se budím a mám pocit, že v pokoji něco nebo někdo je. Když poslouchám hudbu, najednou mám pocit, že se mě někdo dotkne, ale ve skutečnosti u mě nikdo není...Já nikdy na duchy nevěřila, ale postupem času měním názor. Na světě je tolik nevysvětlitelných věcí...Často si říkám, že lidi ze strachu prostě jenom řeknou: Jsi paranoidní nebo, Duchové neexistují apod. Já ani sama už nevím...Ale i přesto musím říct, že ti závidím, protože bych se pokusila tam v noci prostě jít. Vědět, jak to v blázinci asi tak vypadá...Nějakou chvíli tam být, to by byl pro mne zážitek...Ale samozřejmě ani nemohu vědět, jak tě to musí děsit a tak...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement