December 2014

see you in 2015!!!

31. december 2014 at 21:19 | J&mie Jackson |  diary
tohle jsem původně měla psát s K., ale byly jsme tak líný, že nakonec píšu sama.

abych to nějak vysvětlila- K. u mě spala ze včerejška na dnešek. jsem ráda, že ona byla poslední friend, kterýho jsem letos viděla, i když jsme asi naštvaly L., ale who cares?
hned jak přijela, tak jsme musely udělat nějaký fotky a jako vždycky jsme z toho vybraly asi jenom dvě. (taky hajtra jedna se musela jít fotit ven a mít u toho nalakovaný nehty... mám tě ráda.) a máme prostě miliony fotek, který nesmějí spatřit světlo světa. je to naše tajemství.. (muhahahaha.)
v noci jsme ležely a plánovaly si, jak napíšem článek spolu a jak ráno stihnem spustu věcí a nakonec jsme skončily do deseti v pyžamech a K. hrála na kytaru a vyřvávaly jsme na celej dům.
moje mamka ji měla nějak neplánovaně vízt domů. ráno jela s bráchou nakupovat a cestou zpátky nás měla vyzvednout a odvízt K. a my ještě v deset hodin v těch pyžamech, zvonil telefon, brácha hlásil, že už jsou skoro u nás a že máme jít čekat ven. takhle rychle jsme se snad vživotě neoblíkly, hadry lítaly všude, my taky, ale nakonec jsme to stihly. (a pak jsme stejně čekaly deset minut v zimě venku. už jste někdy viděli větší extrémy?)

and now... the story time. sit down, take a popcorn and... read.

pro mě byl rok 2014 přelomovej. ve spoustě věcí a můžu říct, že byl i úspěšnej. celkem. takže malá rekapitulace.
ba dum tss

nejlepší bude začít od začátku. ne od prvního ledna, ale od 26. dubna, kdy jsem na blog vyplivla první článek. (prosím, ať vás ani nenapadne si ho číst!) vlastně ani nevim, co mě to ten den napadlo. prostě jsem sedla k počítači, založila blog a psala. kdo by řekl, že mi to vydrží tak dlouho? heh. nikdo. ale stalo se. satan blessed me.
když jsem to tak zpětně pročítala, ani jsem se někdy nestačila divit, co jsem to kurva psala. ale co. minulost je minulost. stalo se. já byla takovej kretén.
nejdřív jsem vůbec neměla tušení, co s blogem budu dělat. najednou jsem měla v ruce, to co jsem vždycky v hloubi duše chtěla a zároveň jsem to už zas nechtěla. a tak jsem v průběhu dní vymejšlela nejrůznější debilotiny, který neměly žádnej smysl ani pro mě, ani pro nikoho jinýho.
ale teď už mám tušení. ne jenom tušení, prostě vim. (sakra já ani nevim co vim. zachraňte mě.) budu mít blog jenom jako deník. chci si jako stará babka jednou sednout a vědět, jaký kraviny jsem dělala jako malá, jak jsem přemejšlela, kdy jsem byla smutná, koho jsem měla ráda, koho jsem nesnášela, budu chtít vědět, jak jsem žila. (imagine: sedim si jako stará vrásčitá babča u krbu, kolem moje vnoučata, na klíně mám ntb a vyprávim, jaký to bylo za mejch mladejch let.)

mám v sobě dvě sleničky šampáňa, tak to rozjedem.

9. května začal maraton s povídkou ISF. nevim proč, ale zanechává ve mě nějaký strong feels. ano, je to srajda, ale mám ji ráda.

17. červen. nevim jestli si na to ještě nekdo pamatuje, ale to byl ten můj slavnej výslech u policie. krásná vzpomínka.

myslim, že datum 2. 7. 2014 je samozřejmost. ten den byl koncert of mice & men. víc k tomu asi nemusim řikat. bylo to neskutečný.

heh. zjišťuju, že zbytek roku se nic moc nedělo. pamatuju si ty chvíle, když nám doma nic nefungovalo, když jsem já nefungovala, nebo tý víkendový filmový maratony. ty pocity, když jsem v ruce držela první číslo fakkera, svoje první cédéčko nebo bandmerch, a podobný chvíle, na který ráda vzpomínám.
k tomu všemu musim připojit Wendy, která je asi jedinej důvod, proč nikdy nelituju, že jsem se rozhodla trávit večery psanim, a taky Melouna. (pamatuje si někdo ještě na melounka? nedávno se mě ptal, jestli si ho vezmu. řekla jsem že jo. kdyby se to vážně někdy stalo, asi bych trošku umřela.)

no, rok 2014 je skoro za náma. byl to dobrej rok. dobře zabitej čas a jsem ráda, že se věci staly, tak jak se staly. teď už zbejvá jenom popřát, aby jste se měli fajn. to je všechno. zmizte od obrazovek. ily ya all

byee

if you dont give a fuck about my christmas presents just go.

27. december 2014 at 19:37 | J&mie Jackson |  diary
ani nevim, kdy jsem se dostala do fáze, že to neřešim. kolik sem přijde lidí, kdo co čte, kdo co komentuje. i dont give a single fuck.

vlastně jsem měla v plánu něco napsat už ve čtvrtek, ale čekala jsem, až se dostanu k tátovi a rozbalim i jeho dárky, abych se mohla pochlubit. (dělám to asi hlavně kvůli sobě. až za dvacet let otevřu tenhle blog a tenhle článek, budu vědět, co jsem dostala a jaký jsem z toho měla pocity. nikdy na to nezapomenu, budu si to moct pořád připomínat a zrovna tyhle dárky si připomínat chci. protože od toho růžovýho bárbí domečku, jsou to ty nejlepší dárky, který mi mohl kdo kdy dát-jak ty od mamky, tak ty od táty- a jsem za ně hrozně moc ráda..... so proud.)

Merry christmas, kiss my ass.

24. december 2014 at 16:26 | J&mie Jackson |  diary

doufám, že ve vás All Time Low vzudí to pravou vánoční náladu.

takže nebudu to okecávat, nechci vám přát žádý ty ohraný klišé, snad jenom, abyste měli alespoň tenhle večer pohodovej a i když to občas dost dobře nejde, snad dostane to, co jste chtěli a když ne, tak si z toho nic nedělejte, jsou to jenom dárky. taky držím palcem všem, co to nemaj lehký a ani na vánoce to bohužel pro ně není vyjjímka, aby to přežili.
keeping your ass in my prayers guys.




tak šťastný a veselý, polibte mi a mějte se fajn. mám vás ráda.

Vánoční tag.

21. december 2014 at 20:10 | J&mie Jackson |  TAGs
chachá a jsem tu zas.
trošku jsem na tagy změnila názor. snadno se píšou a snadno se i čtou a někdy prostě nemám náladu na nesmyslný vyťukávání mejch myšlenek do klávesnice. takže proto je dneska tag. ba dum tsss.
jelikož do vánoc zbývá jen pár dní, tak byla volba tagu jasná. takže si užijte můj vůbec první vánoční tag. (jo. příští rok bude další. muhahahaha.)

dneska bude dlouhej článek.... hahá kecala jsem!

20. december 2014 at 19:21 | J&mie Jackson |  diary
dobrý večer dámy a pánové..... jsem zpět.

zpět a zase nemám o čem psát. pšššt.

je 20. prosince a my stále nemáme žádnej strom. jsem zvědavá, co si do toho obýváku dáme, protože vánoce bez stroměčku, nejsou vánoce. už vidim, jak dvacátýhočtvrtýho řežem někde v lese nějaký roští.

tak už mám ten strom Ivuško.
ten je hezkej strejdo.
to je jenom špička. ten zbytek pořád stojí na staromáku
(před chvílí běžela reklama na comeback)

mám nějakou těžce filmovou náladu. to není tak hrozný, horší je, že nemám na co koukat. (poraďtě. jsem zoufalý a ztracen. jo mluvim o sobě v mužskym rodě.)
dneska jsem koukala na camp rock. na to, že je to z disney chanellu, je to celkem hezký. (takže teď jdu skouknout druhej díl.)
včera večer dávali na nově legendární partu. asi jsem se zamilovala do jacka frosta. damn.

i should stop obsess over fictional characters.
haha. no i shouldn't.

tyvole dneska je to zas děsnej výplach mozku. no nic. sbohem (spíš sďáblem) zítra.

666 muhahaha. ne. radši ne.

17. december 2014 at 19:15 | J&mie Jackson |  diary
(nemám tušení, jak jsem přišla na ten nadpis. vážně. věřte mi. nemám.)

téma týdne je samomluva. to se mě netýká. vůbec ne.


už si ani nepamatuju, kdy jsem tu byla naposledy. tenhle tejden je dost hektickej, nějak nic nestíhám. víc než obvykle.
v pondělí jsem se byla kouknout v praze na jedný škole. je to tam neskutečně úžasný, ale je to pro mě celkem daleko, takže ani nevim jestli tam pudu. mám dilema. damn.

zjistila jsem, že dárek, co mám pro kámošku, už ona má. nevim, co budu dělat. asi nic. jako vždy. (ne vážně, co mám dělat? nemám čas ani peníze... jsem ztracen)

nevim proč, jsme si dneska s L. o první hodině svázaly k sobě nohy izolepou. byla to celkem sranda, hlavně asi pro lidi okolo, ale vydrželo nám to asi dvě hodiny. dokonce jsem i přemluvily matikářku, abysme si k sobě mohly sednout. řekla bych, že jsme nejextrémější devítka, co kdy tahle škola zažila.

už nevim, co psát. asi jsem zapomněla všechno, co jsem chtěla. jsem ztracen.

sakra já nevím. fakt ne. zabijte mě někdo.

13. december 2014 at 21:08 | J&mie Jackson
už jste někdy našli něco tak dokonalýho, až jste si mysleli, že to nemůže bejt skutečný? bohužel tyhle věci se jako skutečný jeví jenom chvíli, pak už je z nich něco, co si jenom přejeme. ale pořád je krásný, když na ně můžeme myslet. i když to někdy dost bolí. (ne. vůbec nemluvim o MCR. ani trochu. *slowly dying in unbelievable pain*)

mám zase nějakej mcr den nebo co. cože je mcr day? to jenom milá Jamie prohlíží v děsný nostalgii jejich starý fotky, pouští si všechny jejich alba a celej den brečí. jo, občas jsem hrozná kráva.
dneska to bylo jenom s rozdílem, že jsem neprohlížela jejich fotky, ale moje fotky. teda ne přímo moje fotky, ale ty, na kterejch sem s kámošema a tak.
pak jsem je -v děsný nostalgii, za doprovodu nějakýho mcr alba- vytiskla, vystřihla a s dalšíma srajdičkama nalepila na skříň.
a pak jsem s nima olepila prostě všechno. a taky mám super kawai motýly.

no nejsou kawai?

ba dum tsss.

8. december 2014 at 19:29 | J&mie Jackson |  diary
řekněte mi sakra, kdo vymyslel nadpisy? chápu, že jsou občas důležitý, ale mě prostě jenom serou. k ničemu jinýmu mi nejsou. (ano teď jsem vám objasnila, proč se nadpis nikdy nevztahuje k tomu ostatnímu. nemáte zač.)

nějak se mi v komentářích nahromadilo pár otázek, na který bych chtěla odpovědět a protože odpovídat zpátky do komentářů nemá moc smysl, tak to udělám takhle.
(nemyslete si, že ty vaše komentáře nesleduju. vim o všech. mě neuniknete, sleduju vás všechny.)

tim se dostávám k Aydee. (jen tak pro připomenutí, ta podstatná část tvýhoo komentáře: A ehm...s tím sledováním mě...to jsi si dělala jen legraci, že jo? Promiň, ale mě to really děsí...)
ne, nedělala jsem si legraci. myslim to vážně. vim, kdy spíš, kdy jíš a dokonce vim kdy vstáváš. bacha na to.
(jestli jsem ti způsobila trauma, tak se omlouvám a samozřejmě je to jen vtip.)

na pana Waye se dostavíš a prostě se tam potkáme. nevim jak, ale moje smysly určitě vycítí, že si to ty. ani ty mi neunikneš. (muhahahaha)

vážený satanův jednorožče, (jasně Aydee. neschováš se mi nikde. mohla jsem to přisat nahoru, ale who cares.)
jestli chceš, tak ti pobyt v blázinci zařídim, stačí říct. (mimochodem, berou tam lidi na brigády a platí celkem slušný sumy. just sayin')
mě to ani tak neděsí, jako spíš fascinuje. samozřejmě, že z toho mám určitej respekt, zvlášť když si představim, že to je fakt skutečný, ale přijde mi to hrozně zajímavý.


doufám, že jsem vám objasnila záhady lidstva, bylo mi potěšením. jestli ne, tak mi stejně bylo potěšením.


just look at him. what do you see? I see PERFECTION.

to, co člověk nevysvětlí. to, co se musí zažít.

7. december 2014 at 21:16 | J&mie Jackson |  diary
myslim, že dneškem definitivně končí moje představy o všem normálnim, lidském a hlavně živém.
(na začátek chci napsat, že moje mamča není ani paranoidní ani blázen. prostě mi věřte. se mnou je ale horší)

ráno jsem si povídala s mamkou a bohové ví jak, jsme se dostali k její práci. mamka pracuje jako zdravotní sestra na psychině v bohnicích a stará se o seniory s nějakou mentální poruchou, který doma nikdo nechce a tak je kliďánkou šoupnou sem. pracuje na směny a často mívá noční a o nočních tam většinou zůstává na jedno patro jedna sestra, takže na celym baráku jsou pak sestry dvě. (dvě patra, na každym jeden člověk. jednoduchá matika.) celkem děsivý.
jelikož jsou to starý lidi, něco jako smrt je tam skoro na denním pořádku. tuhle část ještě chápu, ale to, co se děje těsně před tím, než někdo natáhne bačkory, je dost nepochopitelný a hlavně děsivý. a hlavně to boří všechny hranice, jakýkoliv normality.
mamka mi řekla, že vždycky pár minut před tím, než někdo umřel, měla pocit, jako by někdo kolem prošel. pitomost, když tam byla vždycky sama. tím děsivější to ale je.
když se jí to stalo poprvý, byla z toho dost v šoku. měla pocit, že tam někdo šel, tak se šla kouknout na pokoje a tam mrtvola.
ale postupem času, si na to prostě zvykla. teď, když se to stane, už ví, že mají o jednoho pacienta míň.
(heej, tady ti odchází další duše, tak nazdar.)


pak mi mamka řekla ještě o jedný věci. na sesterně mají polici se spoustou šuplíků a v tom nejspodnějším jsou pytle na mrtvoly a ty štítky, co se jim vážou na nohy. sestry, co mají noční v těch šuplíkách uklízí, aby to bylo připravený na další den. vždycky, když ten šuplík v noci otevřela, do rána někdo umřel. vždycky.
pokud je ta věc, s "procházející duší" třeba jenom předtucha, tohle je prostě existující daná věc, která se opakuje, pokaždý, co se ten šuplík v noci otevře. (teď ho otvírá jenom ve dne. pro jistotu.)
ani jedna z nás tomu moc dobře nerozumí, ona to bere jako vcelku normální věc (žije s tim asi tak deset let) ale mě to děsí.

nikdy jsem na nic takovýhleho nevěřila, ale teď je to jakobych stála tváří v tvář svým nejhorším představám a hrůzám, který se staly realitou a nemůžu s tim nic dělat. duchové přece neexistují. nebo ano?
zamyslete sa nad tím a představte si, že se to stalo vám. že je to vážně pravda, kterou jste zažili. skoro to ani nejde. ale je to tak.

(stalo se někdy někomu taky něco podobnýho, nebo mám ultra unikátní matku?)

5.12.2014

5. december 2014 at 20:03 | J&mie Jackson |  diary
(dneska nějak nevim, jak začít.)
dovařila se mi voda na čaj. nevim, kdy budu schopná překonat tu lenost si ho jít udělat, dneska už by to byl sedmej. někdy to chci vytáhnout na deset, ale byla bych nucená chodit na záchod každou půl hodinu. nějak mě to neláká. tak někdy jindy.
poslední dobou pořád nacházim důvody, proč něco nesnášet. zrovna dneska jsem narazila na další důvod proč nesnášet zimu. (ne, těch důvodů ještě nemám dost.) hned vysvětlim proč. v tomhle děsnym období se spomaluje metabolismus, nikomu se moc nechce chodit ven a populace tloustne. (velká většina populace.) jasně, je to přechodný období a všichni víme, jaký předsevzetí si dává většina osob ženského pohlaví, a co se pak další rok snaží dodržovat, ale stejně je to na dvě věci. možná je to jenom moje vnímání reality, ale v zimě je to samej svátek, samý sladkosti (viz. dnešní mikuláš. ne. nemohla jsem odolat šmoulím koulím. čokoládovejm, samozřejmě.) žádnej pohyb a já se sama sobě už začínám hnusit. a když si představim, co všechno ještě přijde... cukroví, vánočky, čokoládový kolekce na stromeček, tak se mi chce zvracet. (to by mi možná teďka pomohlo.) já vím, je to moje chyba, kdybych nebyla líná, tak hledám způsoby a řešení, ale nikdo není dokonalej a nebudete tomu věřit, ale ani já ne. (ironie, ano? ironie.)


asi dost stěžování. pro dnešek stačí.

čekám, že něco přijde. mám nakoupený už všechny dárky, takřka všechno na vánoce je ready, ale i když se na ten den těšim, děsim se až vážně přijde. ne kvůli tomu, co se bude dít 24. prosince, ale spíš kvůli tomu, co bude potom. když se na to dívám teď, přijde mi budoucnost prázdná.
jo, mám se na co těšit, není to tak, že by můj život letošníma vánocema končil, něco ve mě mi říká, že tohle bude teprve začátek, ale než přijdou ty věci na který nečekám, ale vím a jsem ráda, že přijdou, může se toho stát ještě hodně a toho se děsim. nevim. a bojim se toho. nikdo nemůže vidět do budoucnosti, ale měla jsem vždycky nějakou blízkou vyhlídku a teď to vypadá, jako by můj život stál jenom na dvou věcech- na 24. prosinci a 28. lednu příštího roku, což je koncert pana Waye na kterym prostě nemůžu chybět. a mezitím je hromada času a já najednou nemám tušení, jak to prožít.
na jednu stranu mám pocit, že mě nic nečeká, že budu jenom přežívat, ale na druhou mám pocit, jakoby za tím prázdem čekalo něco velkýho. něco lepšího. musim se jenom rozhodnout čemu věřit. nebo spíš, který části mýho já.

(v bravu je plakát fall out boy. asi se rozbrečim.)

jdu si udělat ten čaj. byee.