jsem vyčerpaná. unavuje mě všechno. chození, jezení, spaní i dýchání a nejvíc mě vyčerpává smích. směju se. směju se prakticky pořád. řekla bych, že vypadám celkem šťastně. jen nevím jestli je to to, co chci.
je půl desátý. je to zajímavej čas. takovej ideální na to, jít spát. potřebovala bych se vyspat. jen to nějak nejde. člověk by řekl, že zavřít oči a usnout, je naprosto přirozený a jednoduchý, ale já se cejtim jak kdybych běžela maraton.
ničí mě. ničí mě tak nějak všechno, ale nejvíc mě ničí on. chybí mi a bolí to. (a teď mi ani neodpovídá.) bojím se. bojím se, že o něj přijdu. že se to virtuální pouto mezi náma prostě zničí, že to jednou nebude. a on zmizí a všechno to vyšumí.
musí to být zrovna teď? jestli se rozhodne to skončit teď, tak to asi nepřežiju. nebo možná jo, ale už to nebudu já. budu něco, co kdysi žilo a cítilo a pak to vyhaslo.
mám toho tolik, co bych řekla, ale mám pocit, že dokud to nebudu moct zakřičet, nebude to mít žádnej význam. a i když, bude to jako vždycky. budu řvát, ale nikdo kolem mě neuslyší. možná uslyší, ale budou dělat, že se nic neděje. tak jako vždycky. nepovšimnutá.
možná je z toho cesta ven. možná je to úplně zřejmý, jenom já to nevidim. potřebuju aby mi někdo řekl, jak jednoduchý tohle všechno je, že to bude dobrý, že až spadne ta tma, zas vyjde slunce a já se budu moct doopravdy usmát. jen si musím počkat.
jenže, co když už nemůžu čekat?
